Světoznámá britská primátoložka Dr. Jane Goodall, přezdívaná „Žena džungle“, je držitelkou Řádu britského impéria. Primáty studovala v jejich bezprostřední blízkosti a ukázala světu, jak moc jsme si podobní. V letošním roce vůbec poprvé navštívila Slovensko, aby ozdobila festival Ekotopfilm – Envirofilm 2016 a převzala ocenění Honour of Ekotopfilm.

Vaším dětským snem byla Afrika, kde jste chtěla studovat primáty. Jaká překážka byla pro tento sen nejzásadnější?

Každý si myslel, že se to nedá. Že děvčata nemají možnost jít do Afriky za dobrodružstvím. Zuřila druhá světová válka a neměli jsme skoro žádné peníze. Afrika byla stále považovaná za černý kontinent, něco vzdáleného, kam odešlo málo lidí. Proto si všichni mysleli, že se tam nedostanu. Kromě mojí mámy, která tvrdila, že když něco opravdu chci, musím tvrdě pracovat, využívat příležitostí a nemám se nikdy vzdávat.

2016-05-16 14.22.53

Nakonec jste do Afriky skutečně odcestovala.

Pozval mě tam kamarád ze školy. Jako servírka jsem si tvrdou prací za pět měsíců našetřila peníze a nakonec jsem se tam dostala. Poznala jsem tam Louise Leakeyho, který mi umožnil studovat šimpanze. Trvalo asi rok, než jsem získala peníze. Neměla jsem vysokoškolský titul a úřady tehdejší Tanganiky, která byla součástí rozpadající se britské koloniální říše, na sebe nechtěly vzít zodpovědnost. Souhlasily jen pod podmínkou, že půjdu s někým.

Nejprve jste pracovala v terénu a až potom získala titul?

Ano. Dostala jsem dopis od svého mentora Louise Leakeyho, že mi nebude moci pomáhat s financemi a budu se muset postavit na vlastní nohy. K tomu jsem potřebovala vysokoškolský titul. Našel mi místo na špičkové vědecké univerzitě v Cambridge. Když jsem tam přišla, erudovaní profesoři mi řekli, že všechno, co jsem doposud dělala, bylo špatně. Šimpanzi by měli mí čísla a ne jména, neměla bych mluvit o tom, že mají osobnostní rysy, mysl a už vůbec ne emoce – protože ty máme výhradně jen my lidé. Naštěstí mě v dětství jeden úžasný učitel naučil, že se mýlí. Byl to můj pes Rusty.

Je titul pro vaši práci tak důležitý?

Myslím si, že vysokoškolský titul vždy potřebný není. Já jsem ale přišla na to, že ho potřebuji. Jsem velmi ráda, že jsem ho získala, protože mi pomohl otevřít mnohé dveře. Když jsem zjistila, že šimpanzi vymírají a jsou strašným způsobem zneužívaní, například v medicínském výzkumu, mohla jsem se díky titulu postavit mužům v bílých pláštích, kteří týrali šimpanze v laboratořích. Bez něho bych to nedokázala.

Louis Leakey podporoval i jiné výzkumnice. Poznala jste se s Dian Fossey?

Dian Fossey a Biruté jsem poznala velmi dobře. Občas nás nazývali Leakeyho andělé. Měl pocit, že ženy jsou lepší pozorovatelky, neboť jsou trpělivější. Titul ho vůbec nezajímal, ale postupně jsme ho s Dian získaly. Víte, když jsem začínala, bylo to pro ženu úplně jiné. Existovala očekávání, že s ní přicestuje její manžel, který se o ni bude starat. Pro mě nebylo také důležité mít okamžité výsledky, na rozdíl od ženatých mužů, kteří byli v terénu mnohem netrpělivější. Já jsem si mohla dovolit sedět a čekat.

Jane-Goodalls-Study

Měla jste při konfliktech se šimpanzi strach? Dospělý jedinec dokáže člověku vážně ublížit.

Jednoznačně. Kdyby mi šimpanzi chtěli opravdu ublížit, nebo mě zabít, dnes bych tu nebyla. Při střetech, které jsem se samci absolvovala, si chtěli vždy ověřit, zda se jim podřizuji. Přitom je přirozené, že jsem se jim nesnažila dokazovat svoji dominanci. Šlo především o největšího samce Froda. Šikanoval ostatní šimpanze i lidi. Hlavně mě. Podívala jsem se na něho a řekla: „Frodo, vím, že jsi dominantní. Jednoduše přijmi, že to vím. A přestaň se předvádět.“ Občas mě nejen odstrčil, ale také tahal po zemi. Jednou mě dokonce shodil z útesu. Jsem si jistá, že o tom musel vědět, že tam byly keříky, které můj pád ztlumily. Protože při třech jiných příležitostech, při kterých jsem mohla umřít, neudělal nic podobného. Všimli si toho i ostatní výzkumníci.

Tvrdíte, že šimpanzi jsou mírumilovnější než lidé. Jak jste vnímala, když jste zjistila, že jsou agresivní stejně?

Byl to šok, jednoznačně. Neuvědomovala jsem si, že jsou tak brutální, že se dokážou navzájem zabít, jako se občas stává. Když na hlídce spatří člena sousední komunity, hlavně samice, napadnou je tak brutálně, že svým zraněním podlehnou. Byl to šok, ale z vědeckého hlediska to bylo nesmírně zajímavé. Vypovídá to mnoho o lidské evoluci. Mnoho lidí mě přesvědčovalo, abych si to nechala pro sebe, neboť hovořit o přirozené agresivitě šimpanzů bude důkazem, že násilí mezi lidmi je přirozené a války jsou neodvratné. Jsem přesvědčená o tom, že lidi mají agresivní sklony. Stačí se podívat po světě. To ale neznamená, že je to trvalé. Naším mozkem dokážeme svoje chování kontrolovat – a většinou ho i kontrolujeme.

Viděla jste film Planeta opic? Co si o něm myslíte?

Viděla jsem první film a byl úžasný. Bylo skvělé, že zavřeli chlapíky v bílých pláštích do klecí. Velmi mě to potěšilo. Neviděla jsem ty novější, ale ráda bych se podívala. Problém je, že mám na filmy málo času.

Když jste byla dítě, nebyly ani televize. Dnešní děti mají zařízení, jejichž sledováním tráví dlouhé hodiny. Mají to jednoduší?

Myslím si, že pro jejich psychologický vývoj je velmi špatné, že tráví tolik času zíráním do obrazovek. Je vědecky dokázané, že pro optimální psychologický vývoj potřebujeme být venku v přírodě. Ani nevím, jaké jsou dnešní děti. Neustále koukají do těch malých obrazovek. Jak vidíte autobus plný dětí, nekoukají se ven z okna a skoro si nepovídají. Nedávno jsem zažila smutný případ. Dítě velmi toužilo vidět fotbalový zápas. Poprosilo svého otce, aby ho tam vzalo. Ten mu vyhověl a sehnal lístky do přední řady. Najednou k nim přiletěl míč a těsně minul hlavu dítěte. Jeho otec a všichni kolem byli vyděšeni, ale dítě si toho ani nevšimlo, zrovna tweetovalo. Byla jsm šokovaná.

Nemáte pocit, že když se dnes podíváte na stav Země, je to stále horší? Co je zdrojem vašeho optimismu?

Je to stále horší. Neustále ničíme planetu, zároveň celosvětově roste odhodlání s tím něco dělat. Pozoruji to hlavně u mladých lidí. Jsem si jistá, že dokážeme změnit věci, jen nevím, jestli na to máme dostatek času. Proto cestuji 300 dní v roce a snažím se pomáhat programům pro mládež. Tam je ukrytá naděje. A je tu taky náš mozek. Využíváme ho na vytváření úžasných věcí. Například doletět s raketou na Mars a udělat tam fotografie pomocí malého robota. Technologie jsou neuvěřitelné. Využíváme svůj mozek i na získávání solární a větrné energie. Pokud by se vlády rozhodly pro jejich podporu, místo románků s fosilními palivy, mohli bychom se od nich osvobodit. Ale ropné a plynové společnosti mají velkou moc. Naší nadějí je i odolnost přírody. Musíme dát čas městům, která jsme zničili a příroda si je opět vezme. I zvířata na pokraji vyhynutí můžou dostat druhou šanci.

35434132_goodall_240174c

Bude to stačit?

Lidský duch je nezničitelný. A také síla sociálních médií. Zúčastnila jsem se pochodu proti klimatickým změnám v New Yorku, kde organizátoři očekávali 80 tisíc lidí. Přišlo jich téměř 400 tisíc. Každý na svém zařízení tweetoval, byl na Facebooku a slyšela jsem, jak pomocí mobilů volají svým známým, aby se k nim přidali. Bylo tam hodně filmových hvězd. Byl tam Leonardo di Caprio, viděla jsem tam i Angelinu Jolie. Policie nakonec musela zastavovat lidi, aby se už nepřidávali, měli obavy, aby se neudupali. Dělo se to ve všech světových metropolích. Prý to bylo největší shromáždění lidí za konkrétní věc v dějinách. To je způsob, jak využívat sociální média.

Jak vnímate aktuální utečeneckou krizi a nárůst vlivu krajní pravice?

Je to děsivé. Hrozné. Je to strašná situace. Můžeme jen doufat, že se to bude vyvíjet a časem se to nějakým způsobem vyřeší. Vzpomeňte si na druhou světovou válku. Vzpomeňte si, jaké to bylo. Jak byla Evropa roztrhaná na kusy. Nastala podobná migrace lidí. Vedlo to k mírumilovnější a sjednocenější Evropě. Možná se něco podobného rozšíří i do zemí mimo Evropu, na blízky Východ, do Sýrie – můžeme jen doufat.

Autor: Daniel Levický Archleb

Komentáře